Přinášíme vám zajímavý příběh, jak se parta obyvatel neratovických Mlékojed vydala po Labi do Mlékojed u Litoměřic. Během své cesty urazili šedesát říčních kilometrů, stejnou vzdálenost museli zvládnout i cestou zpět. Jen pro informaci, severnější Mlékojedy (u Litoměřic) leží na necelých třech kilometrech čtverečních a aktuálně mají něco málo přes 200 obyvatel (dle Wikipedie). A mají vlastní hospodu. Tedy klub :-).
Hezky se při čtení bavte!
Jak to celé vzniklo?
Původní myšlenka, udělat výpravu z Mlékojed do Mlékojed a zpět je Ládi Židoně. Neboť když se ženil, zabloudili někteří svatební hosté do Mlékojed, ale těch druhých 🙂 Tedy zhruba o 50km dále. A protože obě obce leží na Labi a setkání by mělo být stylové, měli bychom se tam dostat po řece, lodí. Moc dlouho jsme o tom nediskutovali. Prostě jsme objednali loď a již jen hledali posádku.
Den před plavbou se nám však náhle posádka z různých důvodů začala rozpadat. Hlavní jádro však zůstalo.
Ve čtvrteční podvečer jsme si jeli vyzvednout do Brandýsa loď. V plánu byla předetapa. Prostě přistavit loď do přístavu Mlékojedy u Neratovic. Plavba byla velmi napínavá neboť hned po odražení od břehu za první zatáčkou jsme měli plavčíka přes palubu. A protože pro některé to byla první námořnická zkušenost, byla legrace i při proplouvání komor.
V pátek během dopoledne nalodila posádka, tedy delegace z Mlékojed, a odrazilo se. V první komoře Lobkovice jsme dostali od domácích ještě poslední rady pro hladký a bezproblémový průjezd komor. Cesta probíhala celkem hladce. I počasí nám přálo. A protože ani jeden z nás není mořský vlk, netušili jsme, kdy vlastně dorazíme do cíle. Poslední komoru ve Velkých Kopistech jsme proplouvali přesně v 19.30. A po pár minutách již hledali přístav Mlékojedy (u Litoměřic).
Jenže přístav nikde. Už jsme smutnili, že budeme muset zakotvit v Litoměřicích, což nebylo našim cílem. (druhý břeh Labe) V tu chvíli však lodní navigátor zpozoroval molo na levém břehu. Hurá. Máme vyhráno. Zakotvili jsme.
Začaly přípravy k průzkumu obce. Když tu náhle procházel okolo chlapík se psem. „Dobrý den, jsme v Mlékojedech?“ Chlapík nám to potvrdil. Řekli jsme mu, že jsme také z Mlékojed a on se začal smát a říká: “Jo, ty známe. To jsou ty, co mají to jezero s barem.“ Do jejich Mlékojed totiž zabloudí přes rok velký počet lidí, kteří hledají Mlékojedy. Ale ty naše.
Molo bylo soukromé, přímo starosty obce. Ten však nebyl doma, aby nám mohl požehnat kotvení, ale z dotyčného chlapíka se vyklubal místostarosta a ten nám udělil povolení nejen ke kotvení nýbrž i návštěvě Mlékojedského klubu. A protože nás nemohl doprovodit na místo, poradil nám, že stačí, že jsme mlékojedští.
Mlékojedský klub se nachází přímo na návsi v budově obecního úřadu. Než jsme zdolali těch pár metrů ke kostelu, již se o nás vědělo. Dostalo se nám vřelého přivítání. Prostě nás přijali do klubu, pohostili pivkem a kořalkou.
Náš mlékojedský historik, Miloš Landa, přítomným vysvětlil, že jsme si připluli pro své majetky, neboť při jedné velké povodní ve středověku odnesla velká voda domy z našich Mlékojed po řece. Ty se zastavily právě u Litoměřic, kde už zůstaly. Osada si ponechala název Mlékojedy. Chvíli jsme se dohadovali o která čísla popisná asi tak jde :-).
Nakonec mlékojedští přijali pozvání na Fichtl Cup 2016 a my jsme přijali pozvání na jejich turnaj v nohejbale. Je tedy nutno dodat, že mise splnila svůj účel. Dopluli jsme do cíle a domluvili spřátelení Mlékojed s obcí Mlékojedy.
Druhý den již následovala plavba proti proudu, tedy domů. V sobotní podvečer jsme propluli domácí komorou.
Michaela Landová